Reflex Capital → Z deníku investora → Investor není mecenáš
Každá investiční transakce je v podstatě sázkou na osobu zakladatele a jeho vizi. Nic jiného totiž zpravidla ve startupu není.
Zakladatel, pár lidí kolem něj, nápad, produkt v nějakém stádiu vývoje a v lepším případě i pár zákazníků, kteří jsou ochotni za užívání ještě nedotaženého produktu něco platit v naději, že jim jednou možná přinese nějakou konkurenční výhodu. A ta vize je z principu alespoň trochu idealistická, protože zakladatel startupu si nedokáže představit, co všechno ho čeká. Investor to ví, a tak si tu vizi rovnou diskontuje, protože už zjistil, že ekonomické ukazatele se ve startupu chovají poněkud perverzním způsobem. Náklady jsou jako stádo ovcí, které se rozmnožují rychleji, než bača předpokládal a v rozpočtu vymezená pastvina jim nestačí, zatímco tržby se chovají jako medvěd, který si nevšiml, že už je jaro, a zapomněl vylézt z nory.
Na straně nákladů se vždycky vyskytne něco, s čím se nepočítalo, a tržby se spíš zpozdí, protože od zákazníkova „to se mi docela líbí“ k penězům na účtu vede hodně dlouhá cesta plná překážek a zpoždění … vývoj nové verze se trochu protáhne, právník nemá čas hned udělat smlouvu, manažer, který to musí schválit, odjel na dovolenou, lidé, kteří to měli otestovat, zrovna museli urgentně řešit něco jiného. A že tržba přijde o nějaký ten týden nebo měsíc později by nebyl tak velký problém, kdyby se mzdy, nájem a další náklady nemusely platit každý měsíc v pevném termínu.
A tak bez ohledu na to, jak velká byla investice, peníze dříve či později dojdou. Čím rychleji byznys roste, tím rychleji dojdou. Ale to je ten lepší případ, protože do byznysu, který rychle roste, původní investor rád další peníze přidá nebo firma najde někoho jiného, kdo to udělá místo něj. S tím, že EBITDA bude trochu červenější, se předem počítalo. Horší je, když peníze dojdou, ale medvěd pořád sedí v noře. Když se to stane jednou, dá se to pochopit. Rozjezd někdy chvíli trvá a při rychlém růstu byznysu se tu a tam něco nepovede. Jenže když se rok co rok naplánují světlé zítřky, náklady se spotřebují, ale byznys pořád nějak neroste, tak firmě nepomůže, že přijde za investorem a udělá psí oči. Když už je to poněkolikáté za sebou, tak ani ty psí oči nepomohou a investor z kapsy další pamlsek nevytáhne.
Investor totiž není mecenáš. Investování je byznys a byznys je vydělávání peněz. Investor rád pomůže startupu naplnit jeho vizi, ale potřebuje na tom vydělat. I on má své investory a ti mu nesvěřují své peníze proto, aby si hrál na Rudolfa II. a financoval vývoj elixíru mládí. Investor nemůže do stagnující firmy vkládat další a další peníze a doufat, že snad třeba jednou možná někdy v budoucnosti se něco změní. Když k tomu má kompetence, může poradit a pomoci … změnit způsob prodeje, upravit obchodní model, použít jinou technologii, zlepšit marketing, vyměnit lidi na manažerských pozicích. Zkusí to jednou, dvakrát, třikrát … ale když ani to nepomůže, tak je něco špatně.
Buď ta původní vize byla chiméra nebo se firma vydala cestou, která k cíli nevede, nebo je problém v osobě zakladatele a investor vsadil na špatného koně. A protože ani investor nemá peněz a kapacity nazbyt, musí svůj čas a úsilí musí věnovat hlavně firmám, kde to funguje, aby to fungovalo ještě lépe. A tak zamáčkne slzu v oku a firma uslyší kruté: „Sorry, but you‘re on your own.“
3. srpna 2022 • Ondřej Fryc
Taky jsem to dříve nechápal. Měl jsem ve své firmě investora, spoluakcionáře, partnera. Firmě jsem obětoval všechno. Veškerý svůj čas, veškeré své peníze. Zastavil jsem dům, vzdal se platu. V těžkých dobách jsem ale potřeboval víc. Šel jsem za svým investorem a čekal jsem, že dodá nějaké potřebné peníze, vždyť je má. A taky přece chce zachránit, do čeho investoval.
