Smlouvy
Skoro nikdo nečte rád smlouvy (tedy až na mě, ale spousta jiných lidí má exotické záliby, že? … někdo chová jedovaté pavouky, já čtu smlouvy). Desítky stránek nudného textu a kostrbatých právnických formulací psaných jazykem, kterému většina lidí stejně moc nerozumí.
A co teprve v té právnické angličtině, která vznikla kdysi ve středověku a kde je text prošpikován podivnými slovíčky jako „theretofore“ nebo „hereinbefore“, jejichž použití v soudobé konverzaci by vyvolalo pochybnosti o mentálním zdraví. Ale když business funguje, tak se do smluv nikdo nepodívá. Jedna strana dodává, druhá platí a nikoho netíží, že to ve smlouvě bylo původně třeba sjednáno trochu jinak.
Smlouvy ale začnou všichni číst v okamžiku, kdy vznikne nějaký spor, ale pak už je zpravidla pozdě se začít divit: „Tohle že jsme podepsali?“ To, o čem nikdo nepochyboval, je najednou nejednoznačné a každá strana si to vykládá jinak. Mezi dvěma podobnými slovy může být zásadní rozdíl a chybějící nebo naopak přebývající interpunkční čárka může dost zásadně měnit význam smlouvy. Ustanovení X, které se zdálo být jasné, má najednou úplně jiný význam, pokud se k němu přidá ustanovení Y o dvě stránky výše a ustanovení Z o tří stránky dále. A co smlouva explicitně neřeší, upravuje zákon. A jéje, to je překvapení, že nás zákon v případě zásahu vyšší moci ochrání před odpovědností za škodu, ale nikoliv před důsledky porušení smlouvy. Ve smlouvě jsme si to neošetřili, takže – covidový lockdown-nelockdown – zákazník může odstoupit od smlouvy a vypálit nám smluvní pokuty za její nedodržení.
A spoléhat se na to, že to v případě nedohody nějak spravedlivě vyřeší soud? Dodnes se pamatuji, že v dobách, kdy jsem ještě byl podnikatelské ucho, mi můj tehdejší právník (kterého dodnes považuji za svého učitele práva) říkal: „Právo není matematika, vole. To nefunguje tak, že do vzorce, který je v zákoně, dosadíš proměnné a vypadne ti z toho výsledek. Dyž jdeš k soudu, tak je úplně jedno, jestli seš v právu nebo ne. Vždycky je to pade na pade, protože to závisí na té osobě v černém taláru, která má rozhodovat o něčem, čemu z principu nemůže rozumět. Takže se nějak subjektivně rozhodne, kdo se jí líbí víc, a pak se snaží najít nějaké ustanovení zákona, na které by se to rozhodnutí dalo napasovat.“
Když se to stane u jednorázové smlouvy, tak se to zpravidla dá přežít. Stojí to nějaké peníze, ale za blbost se holt platí … a člověk se naučí, na co si má příště dát pozor. Horší je, když se to stane u smlouvy, která má vztah smluvních stran upravovat dlouhodobě a ze které se nelze vyvázat. Jako je třeba akcionářská smlouva. Z toho pak není úniku.
Tak co s tím? Dobře si přečíst, co se má podepsat, a vzít si k tomu dobrého právníka. Ondřej Fryc to tady nedávno psal o M&A poradcích, ale totéž platí i pro právníky. Jenže ty větší právní firmy účtují strašné sazby a kamarád ze školy, co vystudoval práva, nám to udělá také a zadarmo. Jenže ty větší právní firmy už to dělaly mockrát a mají s tím spoustu zkušeností. Už jsem viděl pár zakladatelů firem, kterým přišlo líto utratit pár desítek nebo stovek tisíc za dobré právníky, a následně díky tomu přišli o desítky nebo stovky miliónů. A i když nedojde na nejhorší, tak jenom napravovat něco, co se kdysi neudělalo správně, stojí řádově víc.
Další články na téma